Parač

A teď vám představím jeden vánoční zvyk z Polabí...

Blížil se Štědrý večer. Střechy domů měly slušivé sněhové čepce. U nás doma vonělo pečené cukroví a z rádia byly slyšet koledy. Občas jsem já, nebo moje ségra zazpívaly pár slov a pokračovaly jsme ve zdobení smrku, který ráno přinesl strejda. Mamka stála u kuchyňské linky vykrajovala linecká kolečka. Kdyby teď přišli filmaři, mohli by natočit bezvadnou reklamu na klasické skleněné vánoční ozdoby a tu nejlevnější mouku. Jen Santa v houpacím křesle tady trochu chybí. – napadlo mě a hned jsem to řekla i ségře. Na chvíli vypnula cédéčko a spustila:,,Vánoce jsou tady! Vánoce jsou tady! Coca-Colu s vychutnej!“Přesně, jak slýchala v televizní reklamě.

Mamka se na nás trochu udiveně podívala a upozornila, že by nebylo špatné, kdybychom stromek ozdobily už dneska. „Pozítří je Štědrý večer a zítra budeme balit dárky a dělat bramborový salát.“ Přikývly jsme.

Venku se zatím setmělo a v záři veřejného osvětlení se vznášely bílé vločky. Vypadalo to, jako by se kdesi nahoře roztrhla peřina nacpaná husím peřím. Pohled z okna mi trochu připomínal obrázek od Lady. Za naším městem ale není žádný kopec, na kterém by mohl stát kostel a ponocný už taky nechodí, takže to onen obraz připomínalo opravdu velice vzdáleně. Ani hvězdy, jež se v malířově podání blyštily na tmavě modrém nebi jsme přes vánici neviděly. To ještě nejsme na horách a přesto tady bude do zítřka sněhu po kolena. Lidi, co bydlí třeba v Krkonoších se ráno nedostanou z domova. – napadlo mě.

„Pověsíš ji na támhletu větev?“ségra mě kostnatým prstem dloubla do žeber. „Co?“zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že na mě někdo mluví. „Promiň, zamyslela jsem se…“vysvětlovala jsem. Maruška zopakovala otázku a začala se mě ptát, kdy bude svatba. „Jaká svatba?“optala jsem se nechápavě. Teprve po chvíli mi všechno došlo - nepřítomný pohled a dlouhé vedení je první příznak zaláskování. Aspoň se to říká. Zavrtěla jsem hlavou několik světlehnědých pramenů vlasů mi vylétlo z pod gumičky a teď mi vlály kolem hlavy. „Pojď se podívat na balkon.“řekla jsem tajemně. Mamka si nás nevšímala. Už po několikáté si četla recept, který dostala od svojí kamarádky.

Stály jsem na malém nekrytém balkonu. Do vlasů nám padaly sněhové vločky. Leskly se, jako by to byly nějaké třpytky. Zahrada byla zakrytá ledovým cukrem. Chvíli jsme sledovaly vířivý tanec malých hvězdiček snášejících se na zaparkovaná auta. Sotva slyšitelně, abych nerušila to zvláštní uklidňující ticho jsem promluvila:,,Kolik myslíš, že už na padlo sněhu?“ Máří pokrčila rameny. „Na horách asi už bude několik metrů… Mám o tamější obyvatele strach. Co když jim ráno nepůjdou otevřít dveře a pomoc přijde až kdo ví kdy?“ „Kdo žije na horách, musí s něčím takovým počítat.“odpověděla m stejně tiše.  „Asi máš pravdu… Ale dokážeš si představit, jak to bude vypadat tady v nížině?“ Ségra mlčky otevřela dveře a vrátila se do obýváku, aby ještě dozdobila stromeček.

Pak jsem s toho všimla. Ze sněhu, jež napadal do prázdných truhlíků po obvodu zábradlí vykukoval růžek krvavě červeného papíru. Opatrně jsem jej vyndala a chtěla si přečíst, co si můj sourozenec přeje pod smrček. Na papíru však nic napsáno nebylo. Uklidila jsem ho tedy do náprsní kapsy, kde jindy mívám háčky na ozdoby a vešla jsem do příjemně vytopeného pokoje.

Skoro okamžitě jsem dostala záchvat smíchu. Mařenka zpívala s rádiem a kdykoliv s zpěvák nadechl, vyskočila, aby dosáhla co nejvýš. „Prosim tě ukaž.“ Ke stromku jsem přistavila židli a ségra mi podala ozdobu. S rozběhem jsem chtěla a židli vyskočit. V zápětí se ozvalo řinčení rozbíjeného skla. Mamka vzhlédla od rozváleného těsta. Při pohledu na tuhle scénu měla co dělat, aby se nerozesmála.

Klečela jsem u židle, jako by to byl popravčí špalek. Nade mnou stála Máří. Ještě jí dát do ruky katovskou sekyru a mohly bychom hrát příběh o popravě sedmadvaceti českých pánech. Za židlí se válely modré střepy z rozbité kouličky.

Provinile jsem se usmála. „Střepy přece přinášejí štěstí, ne?“pokusila jsem se to změnit v žert. „A to se do Nového roku vždycky přeje…“ mamka vyprskla smíchy. „Tak, teď to kliďte a pak…“ „Si budeme vyprávět příběhy o Vánocích.“dokončila sestra. Mamka se na mě podívala, jako by chtěla zjistit, jestli jsem tohle Marii poradila já. Zavrtěla jsem hlavou a dala se do sbírání větších střepů. Ségra zatím skočila pro lopatku a smetáček a za chvilku jsem už všechno uklidily.    

Pohodlně jsme se uvelebily v  křeslech před krbovými kamny. „Znáš parače?“zeptala jsem se ségry na jedno staroboleslavské strašidlo. Máří zavrtěla hlavou a  já jsem začal vyprávět:

„Parač se v okolí Staré Boleslavi zjevoval vždycky na Štědrý večer. Obvykle chodil v bílém ženském oblečení. Přes bílé šaty si vzal zástěru stejné barvy. Na nohách měl punčochy a dámské střevíce. Ale protože měl obrovské nohy, boty podle toho vypadaly. Svojí majitelce pak padaly. Na opasek s přivázal řeznický nůž a ocílku. Ruce namočil v krvi a s hrncem téhle tekutiny obcházel všechna stavení. Vlezl do každé, byť sebemenší škvíry. Kdo se nepostil, toho prý pomazal krví.“

Podívala jsem se na ségru. Měla vyvalené oči. „Tak, půjdeme spát a zítra ti pomůžu zabalit dárky, chceš?“zvedla jsem ji z křesla a přehodila si ji na záda. Vypadaly jsem jako sousoší, které by se dala docela úspěšně nazvat Čert a Káča. Moji myšlenku Maruška vyslovila nahlas a já se zasmála:,,Ale ti už dávno chodili…“ Přesto jsem si zula jednu pantofli a s brbláním jsem snaživě kulhala do ségřina pokojíčku.

„Tak dobrou, blecho.“řekla jsem jí ve dveřích. „Proč mi říkáš blecho?!“osopila se na mě. „No, říká se přece: dáme blechu do pelechu a ať tě blechy štípou celou noc.“vysvětlovala jsem trpělivě.

Nastal Štědrý den. Hned ráno jsme ochutnaly trochu salátu, jestli je dobře uleželý a nepotřebuje trochu dokořenit. Byl akorát, takže jsme si zalezly k televizi a dívaly jsme se na pohádky.

Nikdo od nás z rodiny se však nepostil a to byla velká chyba. Ale proč bychom měli? – říkaly jsme si všechny. Zlaté prase se stejně nikdy neobjevilo a parače se nikdo nebál. Teda, popravdě, já jsem jednou zlaté prase viděla, ale to mi byly čtyři roky, takže kdo ví, co to bylo.

Když se ozvala zazvonění zvonečku, nahrnuly jsme se do obýváku. Večeři osvětlovaly jen plameny krbových kamen a svíčky ze stromečku. Mamka na stole zapálila ještě další dvě, abychom líp viděly a nandala nám na talíř hromadu salátu a k tomu několik vinných klobás.

Dveře se potichu otevřely. V obdélníku, který osvětlovalo světlo ze stolu, stromečku a krbu stála bílá postava. K našim nosům zavanul sladký zápach krve. „Parač!“zašeptala Máří. Postava přikývla:,,Správně…“ Do rukou jako lopaty vzal nůž. Pečlivě jej začal brousit a prohlížel si nás, jako by se nemohl rozhodnout, kterou obdaruje krvavou sprchou.

Ségra se snažila tvářit klidně. Houpala se na židli a nebojácně si strašidlo měřila. Vyrazil pomalým, rozvážným krokem ke stolu. Myslela jsem, že půjde na Marušku, ale první zamířil ke mně. Skrčila jsem se na židli. Parač si namočil ruce do hrnce s krví. Na nic jsem nečekala a než se kdokoli nadál, zmizela jsem pod stolem. Na zbytek rodiny dopadlo několik kapek krve. Svíčky na stole s prsknutím zhasly. Strašidlo nadzdvihlo ubrus. Natáhlo ke mně ruce. Z venku se ozvala rána, jak kdesi vybuchla rachejtle. Parač jako mávnutím kouzelného proutku zmizel…

Nový komentář