Načítám :-)

Výchozí vzhled

Černá a bílá zatím jen pokus, pokud se ti líbí, napiš.

23:36 Jirinucis je online
23:36 danilos je online
23:36 Host čte článek Nesouměrná ňadra
23:35 Host čte článek Téma týdne „Nuda“
23:34 Host čte článek 17. únor
23:33 Host čte článek Studium zpěvu
23:33 Host čte článek Počítače a zdraví
23:32 Romantik je online
23:32 Host čte článek Posvátná zvířata - žáby
23:30 Romantik je online

Téma týdne „Kamarádi“

KamarádiTtématem týdne jsou „Kamarádi“. Kolik máte kamarádů? Máte nějakého nejlepšího? Zažili jste s nimi nějakou veselou příhodu? Co všechno byste pro kamarády udělali? A co naopak ne? Byli byste ochotni kvůli nim podvádět a lhát? Jací jsou vaši kamarádi? Jste dobrá parta? Co spolu všechno provádíte? Kolik času spolu trávíte? Kde jste se seznámili? Posílejte nám do redakce svoje úvahy, povídky a příběhy na toto téma. Už se na ně moc těšíme.

Výhercem týdne od 07.01.2013 - 13.01.2013 je Bruklin600. Gratulujeme.  


Tajemství vzkazu.

Povzdechla si. Po kolikáté už? S partou si před několika měsíci slíbila, že do všech dívčích časopisů, které čtou dají svoji fotku. A žádná tu nebyla. Ve vzkazech, ani v seznamce… Prostě nikde.

Jasně, každá redakce má několik čísel připravených dopředu, ale za víc než pět měsíců už by na ně snad přišla řada, ne? Už svým kamarádkám nevěřila ani za mák. Na svůj slib se sprostě vykašlaly. To by jim bylo podobné…

Nervózně se zavrtěla na židli u psacího stolu. Vzpurně pohodila hlavou, až jí slámově zlaté vlasy spadly do očí. Rychle si je upravila a pokračovala v prohlížení starších čísel časopisů. Kdyby NÁHODOU vzkaz přehlédla. Ale popravdě, moc tomu nevěřila. Jenomže co kdyby? Čirou náhodou? Napadlo ji, že by mohla holkám zavolat a zeptat se jich. Copak by jí řekly pravdu? Určitě by tvrdily něco jako: „Hned, jak jsem přišla domů, tak jsem tu fotku poslala. Teď už je jenom na redakci, kdy ji otisknou. Fakt. Věř mi!“

Znala je. Jak by jim jenom mohla věřit? Kolikrát už ji zradily? A co bylo tohle jiného než obyčejný podraz? Zrada?! Sliby se snad mají plnit, ne? A kdo je skutečně plní?! Šeptem si začala nadávat: „Tak to vidíš! Vždycky se rozzlobíš a pak myslíš na hlouposti…!“

Vstala. Tak tohle milovala! Odpoledka, pak se rozhádá s partou (kdyby tu fotku otiskli, tak to mohlo být jinak) a pak nemá co dělat. Další odpoledne v čudu.

Na cestě ke dveřím se zhnuseně podívala na hromádku učebnic. Ležely tam už několik dní, přesně tak, jak jí je tam položili rodiče. MĚLA by se učit. A zrovna dneska! Vůbec se jí do toho nechtělo. A zítra píšou… Měla by. Aspoň podle známek: 5,3, následuje kule a pak zase trojka. Celkem slušná logická řada. - pomyslela si. Ale co z toho bude na vysvědčení? Čtyřka? Upřímně doufala v trojku…

Zase s posadila. Nerozhodně vzala do ruky propisku. Chvíli s ní cvakala. Pak ji zase položila na desku stolu. Vlasy si svázala do ohonu. Čím dřív začne, tím dřív bude mít látku za sebou.

Očima zalétla ke štosu časopisů. Zhluboka se nadechla, přitáhla si učebnici a předčítala si text. Jen tak byla schopná zapamatovat si alespoň nepatrný zlomek učiva…

 

No vida, jak ta hodinka uteče, když se člověk do něčeho zabere! – divila se, když zvedla oči od učení a podívala se na hodiny nad stolem. Pamatovala si už většinu látky. Ten zbytek se chtěla naučit až za chvíli.

V otevřeném časopisu ji zaujal zprvu nenápadný vzkaz. Ale měl něco do sebe:

 

Paní učitelko, doufáme, že si tenhle vzkaz přečtete a už se na nás nezlobíte.

Víme, že jsme se chovali hrozně a teď to chceme odčinit.

Vaše 7.A.

 

Vzkaz si musela přečíst kolikrát, než jí došlo, o co jde. Tu třídu musela obdivovat. Za to, že našla odvahu svoji omluvu napsat do časopisu (možná to bylo snazší, než to říct učitelce do očí), za to, že svůj prohřešek chtějí odčinit… Jo, tohle kdyby někdy udělala naše třída! – pomyslela si. Ve skutečnosti však věděla, že se jí tohle přání nikdy nesplní. Její třída byla přesně opačného mínění, než na 7.A. Nadělat si co nejvíce průšvihů, odpykat si trest a pak učitele pomlouvat, jak jsou nespravedliví, že je potrestali a… To bylo jejich!

Co se tak asi mohlo v té sedmičce stát? – ptala se sama sebe a hned si představovala situace, které zapříčinily, že je na ně třídní naštvaná. Trefili ji mokrou houbou? Hm, to je u nás na denním pořádku… Nebo snad vyrušovali? Tiše se zasmála. To dělají všichni už od první třídy, takže ani to nemůže být žádný pádný důvod. Ne, to muselo být něco extra. Za nějaký hloupý žertík by se neomlouvali v časopise. Anebo jsou opravdu tak slušní, že se omlouvají za nešťastnou náhodu? Co ona může vědět?

Možná by stálo za to zjistit, odkud tahle třída pochází. – napadlo ji a ihned začala v tiráži hledat kontakt do redakce. Ale, to je hloupost. Copak by jí v redakci napsali, že takhle třída pochází z toho, nebo onoho města?! Na to určitě bude nějaký zákon. A že by rovnou poslali adresu školy i se jménem učitelky, které se třída omlouvá? O tom si mohla nechat leda tak zdát. Nakonec přišla na to, jak informaci zjistit a to dokonce legálně.

 

Třído 7.A., před časem ti tady ve vzkazech vyšla omluva pro tvoji učitelku.

Páni, obdivuji tvoji odvahu něco takového poslat do tisku!

Naše třída (9.C) by se taky potřebovala nějak originálně omluvit, a tak budu ráda, když se mi někdo z vás ozve na mail.

 

Připsala jméno a e-mailovou adresu. Teď už stačilo jenom dopis zítra hodit do schránky a čekat, až její vzkaz zveřejní. A případně aspoň trošku doufat, že bude mít takové štěstí a někdo si ho přečte…

Lenka Martinková

Příspěvky od čtenářů, které dorazily během léta, si můžete přečíst ZDE 

Staré příspěky (označeny modře)

Kamarádi

My jsme všichni kamarádi,
do družiny chodíme rádi.
Leto lesem putujeme,
zvířata tu stopujeme,
kytičky tu poznáváme,
také ale soutěžíme.
Kaštánci jsou vždycky spolu,
Liščata a Vlčata mají k tomu.
K tomu ještě Veverky,
patří k nim i Jezevci.
U nás není nikdy nuda,
ubíhá to jako voda.
Plány máme veliké,
stihnout všechno, nedá se.
Sportujeme, malujeme,
také někdy vyrábíme,
sem tam něco napíšeme,
někdy něco vyhrajeme.
Ze života radost máme,
my, si k tomu zazpíváme.
Kamarádi, kamarádi,
pojďte také všichni s námi.
Bude nás tu ještě více,
uděláme mnoho práce.
Budem na to vzpomínat,
našim dětem povídat.
Jak to bylo v družině,
vždycky všechno v pohodě.

Autor: Kaštánci – 2. oddělení ŠD Beroun

Existuje spoustu otázek. Otázek, na které je spousta odpovědí. Ale tato je jedna z otázek jednoduchých. A když je jednoduchá otázka, je jednoduchá i odpověď. Často mě napadá jedna a ta samá otázka. "Co pro mě znamenají přátelé, kamarádi, lidé, které znám?"A já odpovídám takto: Co bych si počala, kdyby kolem mě nebyly tváře těch, kteří mě drží nad vodou, těch kteří vždy ví, kdy a jak mě podpořit a to samé vím i já o nich? Byla bych nahraná. Přátelé jsou něco, co mě žene dál. Dodávají mi jistotu, že nejsem všem lhostejná. Mí přátelé jsou pro mě opravdu důležití a život bez nich si nedokážu představit. Ale zkusím to. Právě si představuji, jaké by to bylo žádné takové lidi okolo sebe nemít. už jen ten pocit, ta pouhá iluze je skličující a co teprve realita? Tu nechci nikdy poznat. nechci nikdy poznat život bez přátel. A to je jedno z mých největších přání.

Autor: Racula

Nové příspěvky (označeny černě):

Je super, když má  člověk kamaráda. Někoho, na koho se dá spolehnout, vědět, že vám ten někdo pomůže, když bude potřeba. Taky jsem takového měl. Přestali jsme si rozumět. Kamarádili jsme spolu už od druhé třídy, dělali jsme ptákoviny, ve škole jsme od sebe opisovali a potom měli stejné chyby v písemkách. Letos ale bylo už na začátku školního roku jasné, že se něco změnilo. Nechápu to. Dva měsíce prázdnin nejsou přece tak dlouhé, aby si lidi přestali rozumět. Nedokázali jsme se dohodnout, ten druhý měl vždycky na všechno opačný názor. Potom přišlo pomlouvání a mluvit jsme spolu přestali radši úplně. Někdy se ještě třeba pozdravíme, ale jít do knihovny, do kina nebo objevovat nové hry, to už nehrozí. Někdy mě to štve, říkám si, že se přece nenechám pomlouvat a roztrubovat o sobě něco, co rozhodně není pravda. Na druhou stranu ale za půl roku skončí školní rok, každý z nás půjde na střední školu v jiném okrese. Myslím, že se ani neuvidíme. To bych taky nechtěl. Kolem nás je ve třídě spousta lidí, teda hlavně holek, které se neustále hádají, ječí na sebe a někdy se i mezi sebou poperou (jako minulý týden v šatnách na tělocvik). Potom se nějaký čas spolu nebaví, vyhýbají se. A najednou jakoby nic se spolu začnou zase bavit a být nejlepší kámošky. Třeba se s Markem začnu zase jednou bavit tak, jak to bylo dřív. Nevím. Zatím se mi nechce dolízat a jemu asi taky ne. Jinak mám ještě spoustu dalších lidí, které mezi kamarády počítám. V kroužcích, na výtvarce, na tréninku i přes PC. Ale s žádným z nich jsem nezažil tolik ostudy a trapasů. V tom je Mára jednička. Kamarád taky nemusí být jen dvounohý. Může to být taky zvíře, kamarád se čtyřma nohama. Pes, kůň, kočka, morče, zakrslý králík, myška, želva. A beznohý, to abych nediskriminoval hady. Zvířata nám určitě rozumí. Jenom škoda, že poradit nám nedokážou. To možná tak jen vlčák Rex v televizi. Pro některé lidi může být kamarád televize, počítač nebo rádio. To hlavně tehdy, když žijí sami. Někdo se může skamarádit s penězi, jiný s knížkama a další třeba s jídlem nebo sbírkou vláčků. To je výběr, ze kterého se vybrat dá, ale obyčejného lidského kamaráda nahradit nemůže.                                                                                    

Autor: Bruklin600

Kamarádi

Je nás celkem třicet. Můžeme říci, že jsme kamarádi. Navštěvujeme školní družinu a v ní jsme přeci v oddělení Lupínečci všichni kamarádi. Každý z nás si tu našel tu správnou osobu, toho svého nejlepšího kamaráda. Vždyť nás spojuje práce v družině, mnoho legrace, někdy i problémů. Držíme všichni pohromadě. Myslíme si, že bychom si v tíživých situacích pomohli, poradili. Ovšem nikdo zatím neví, jak toto naše kamarádství dlouho vydrží. Známe se vesměs již z předškolních zařízení. Vesměs jsme obyvateli jedné čtvrti – Závodí. Znají se rodiče, kteří se též kamarádí mezi sebou. Je pravda, že někdo více, někdo méně. Ale určitě by si neublížili. A my také ne. Ale kdo ví, jak to bude, až půjdeme na druhý stupeň, rozdělíme se na dvě třídy, přijdou k nám ještě i přespolní žáci. Třeba si mezi nimi najdeme i další kamarády. Na což potom, až půjdeme na střední školy. A co potom, až budeme dospělí?  Někomu třeba kamarádství vydrží, budeme se  spolu kamarádit dál, budou se třeba kamarádit i naše děti. Zatím jsme přemýšleli nad tím, jak by měl vypadat ten opravdu správný kamarád. Ne podle vzhledu, ale podle charakterových vlastností. Měl by to být člověk, kterému se můžeme se vším svěřit a víme, že to nepoužije dál, že nás někde nezesměšní. Ale mělo by to být i naopak. Neměli bychom před sebou nic skrývat. Neměli bychom si navzájem závidět, měli bychom se radovat z úspěchů a oboustranně si je i přát. Měli bychom stát při sobě v nouzi, při nemoci, nikdy se nesmíme zavrhnout či opustit. Prostě si musíme věřit a rozumět si. Nic by nás nemělo překvapit. Musíme být k sobě tolerantní, měli bychom se brát takoví, jací jsme i třeba s některými negativními vlastnostmi. Nesmíme se urážet. Však u nás je třeba i to, že jsme kamarádi všichni i s naší vychovatelkou, které se můžeme svěřit. Nikdy nás nezradí. Když nám nepomůže, jistě neublíží. A to je přeci to správné kamarádství. Kamarád nemusí být vždy jen člověk. Kamarádem může být i zvíře. Vždyť přeci známé české přísloví říká: „Nejlepší kamarád člověka je kůň a pes.“ A asi na tom něco pravdy je. Výjimkou je však to, že to zvíře vám nemůže pomoci. Ale na druhou stranu se my mu můžeme svěřit, on nás bude poslouchat a nám se v té tíživé situaci určitě uleví.

Autor: Lupínečci – Beroun - Závodí

Autor:

28.11. 2011

Komentáře k článku

Nový komentář



Denulka6. 9. 2014 18.38

:D

KidsLand.cz ©2016, loga
Pravidla používání webu

WEBDESIGN BY HAZMI

Mobilní zobrazení.
Doporučujeme